V Bradavicích pošesté - Hrajeme za Harryho…

XXXIII. Hrajeme za Harryho…

Týden uběhl jako voda a tak se měl konat další famfrpalový zápas. Ron byl ráno při snídani celý zelený, vypadal skoro jako by měl hrát svoje první utkání za celý život. Pravda ale byla taková, že měl strach, aby zápas proti Havraspáru neprohráli, protože to by znamenalo, že v roli kapitána selhal a on nechtěl Harryho zklamat, až se vrátí…
„Měl bys alespoň něco sníst,“ řekla Hermiona.
„Nemám hlad,“ odpověděl. Vzápětí se ozvalo hlasité zakručení v břiše.
„Že nemáš?“ ucedila Hermiona. „A to jako vedle mě střílejí z kanónu, či co?“
„Co je to kanón?“ zajímala se Ginny.
„To je takový tanec, kde holky pořád vyhazujou svoje nohy do vzduchu a při tom ukazujou spodní prádlo. Vím to z hodin Studie mudlů,“ odpověděl Ron.
Hermiona vyprskla smíchy.
„Hele, ale proč by ten tanec měl střílet?“ zeptala se Ginny Hermiony nechápavě.
„Protože Ron nedával na Studii mudlů pozor,“ odvětila posměšně.
„Cože?“
„To neřeš, někdy ti to vysvětlím.“
Síní se rozneslo žalostné zahoukání sovy.
„Není na poštu nějak brzy?“ podivila se Hermiona.
„Navíc, tahle sova bude podle zvuku nějaká přichcíplá,“ ušklíbl se Ron. „Odkud ten zvuk vychází?“
Všichni ve Velké síni vzhlédli vzhůru a pátrali v modrém nebi po nočním ptáku, který ten zvuk vydal.
A pak ho spatřili. Oknem dovnitř vlétla zářivě bílá sova sněžná a zamířila k nebelvírskému stolu. V zobáku nesla kus pergamenu.
„Harry,“ vydechla Ginny.
Nebe se zatáhlo a na okamžik nastala noc. Oblohu prořízl klikatý blesk a jeho tvar zůstal na tmavém nebi viset jako znamení. Znamení jednoho chlapce, které měl na čele…
„Loučí se s námi,“ řekla Ginny přiškrceným hlasem a do očí jí vhrkly slzy.
Hedvika usedla na stole a upustila dopis Ginny do klína. Tu chvíli, kdy ho otevírala a pak četla, nikdo ani nedutal. Všichni jen seděli a napjatě čekali, co jim sdělí.
Rudovláska přečetla krátký vzkaz a její tiché vzlyky přešly do usedavého pláče. Hermiona popadla dopis a očima přelétla pár řádků, které odesílatel v rychlosti naškrábal.
„Tak co? Co se stalo?“ ozvalo se odněkud od havraspárského stolu.
Hermiona zadržela slzy a pak potichu zašeptala: „Teď se rozhodne, zda má Harry právo žít…“ Všichni ji však dobře slyšeli. Nastalo hluboké ticho, kdy se nikdo neodvážil ani pohnout. Každý se jen modlil za Harryho osud, za jejich osud…

***

V šatně nebelvírského družstva bylo ticho. Ron stál na místě, kde vždycky stával Harry a měl mít svůj první proslov. Doufal, že bude také poslední. Měl své spoluhráče nějak povzbudit, měl je svou řečí dohnat k vítězství, jeho však napadaly jen samé chmurné myšlenky.
Myslel na Harryho. Ranní událost ho dokonale vyvedla z míry. Harry v tuto chvíli nejspíš bojoval o život a oni měli hrát famfrpál. Jak kruté… Jak se mohli zabývat touhle hrou, která se mu najednou zdála tak ubohá?
Všichni ho napjatě sledovali. Věděli, jak se cítí. Oni se tak cítili také. Harry, který byl vždycky jejich podporou, Harry, do kterého vkládali všechny své naděje, tu nebyl. Teď možná bojoval za jejich životy, za jeho život… možná už také ne… možná už nebylo o co bojovat.
Ron tam stál, všechny je smutně pozoroval a pak se konečně odhodlal promluvit: „Na tenhle zápas jsme všichni fyzicky připravení. Trénovali jsme dlouho a máme na to…“ hlas se mu zlomil a on se rozhodl neskrývat své pocity. „To ale vlastně ani není tak důležité, že?“
Všichni mlčky seděli a každý s ním v duchu souhlasil. Ron pokračoval: „Musíme vyhrát. Nechceme přece Harryho zklamat, že ne? Víte, na proslovy já nejsem kdoví jaký odborník, ale myslím, že slova tu teď nejsou nutná. Prostě hrajme, jak umíme. Hrajme, jak to cítíme. Dnes hrajeme za to, čemu věříme. Hrajeme za Harryho…“

***

„NEBELVÍR JE V DOKONALÉ FORMĚ. VYPADAJÍ JAKO BY JE POHÁNĚLA NĚJAKÁ NEVIDITELNÁ SÍLA!“ křičel Dean, který zápas komentoval.
Hermiona a Ginny zápasu napjatě přihlíželi na tribunách. Hermiona sledovala Rona jak provádí jeden fantastický zákrok za druhým, když najednou…
Vzduchem plula jakási černá postava a mířila k Ronovi. Hermiona ji zaraženě sledovala a přemýšlela, jestli je to normální. Srdce se jí zastavilo, když kreatura vytáhla odněkud ze svého z černého pláště malou tenkou hůlku a namířila ji proti Ronovi. Ten, jako by ji neviděl. Všichni se tvářili, jako by ji neviděli…
„RONE! Pozor!“ křikla na něj, on ji však v okolním hluku a skandování fanoušků vůbec neslyšel.
Nastal záblesk zeleného světla, Ron se svezl ze svého koštěte a těžce dopadl na zem, kde zůstal bez jediného pohybu ležet.
„NÉÉÉÉÉ!!!“ Hermioně vhrkly slzy do očí.
„Co je?“ zeptala se Ginny a šťourala se malíčkem v uchu, protože měla na chvíli dojem, že ohluchla. „Přivodíš mi šok. Víš jak jsem tady vedle tebe nadskočila, když tu tak řveš?“
Hermiona se na Ginny otočila, její tvař byla bledá, posetá slzami, které se jí řinuly ven z očí: „Ron, on je… je mrtvý!“
„Cože?“ nechápala Ginny a podívala se směrem k nebelvírským brankám. „Dyť je támhle! Sedí na koštěti a brání branky!“
„Cože?“ Hermiona se rychle otočila k brankám a ve tváři se jí rozhostil naprosto zmatený výraz. „Ale… já… já… viděla jsem černou postavu a pak Ron umřel… já…“
„Asi máš halucinace, milá Hermiono,“ usmála se Ginny, bedlivě ji však pozorovala.
„Jo, asi jo… nejspíš…“
„Nestalo se ti totéž i ve vlaku, když sme jeli do školy?“
„Jo, stalo. Už asi šílím…“

***

„A NEBELVÍR VÍTĚZÍ! DENNIS CORRONEY CHYTIL ZLATONKU A PŘINESL TAK SVÉMU DRUŽSTVU 150 BODU!“ Dean se na chvíli zamyslel a pak pokračoval: „ZDÁ SE TO JENOM MNĚ, DÁMY A PÁNOVÉ, NEBO DNESKA PŘI TOMTO ZÁPASU ANI TAK NEŠLO O VÝHRU?“ Pak se obrátil na nebelvírské družstvo: „POSLYŠTE, NEBELVÍRŠTÍ, KDYŽ JSTE NEHRÁLI O VÝHRU A ČEST, TAK ZA CO TEDY?“
„ZA HARRYHO!“ ozvalo se sborově